Rozhodla jsem se napsat povídku, ve které se zaměřím na týraná zvířátka. Zdůrazňuju, že to je jen příběh, je to vymyšlený!! Nicméně i tohle se stává a ne vždy to skončí stejně . . .
Před objektivem kamery se prohnala smečka psů. Byli to velmi nesourodí psi, což bylo patrné už z pohledu na vedoucí dvojici. Černá fenka borderkolie se snažila uniknout malému strakatému voříškovi. Zatím se jí to nedařilo, ale měla v záloze ještě jeden manévr, který se chystala provést. Prudce zabrzdila a udělala ladnou otočku, takže běžela na druhou stranu. Podvraťáček nic takového nečekal a zůstal proto daleko za ní. Zbytek smečky však byl pohotovější a do čela se dostal mohutný německý ovčák. Honička dál pokračovala, ale objektiv kamery už ji nezabíral. Byl otočen do tmavého kouta obrovského dvoru. Tam se ve stínu krčilo jedenapůlroční štěně. Teda spíš dorostenec. Mělo vykulené oči, které těkaly sem a tam. Zbytky kožíšku se matně leskly a vystouplá žebra se už zčásti obalovala tukem. Pejsek se třásl, kdykoli se k němu někdo přiblížil. Sice už pochopil, že tihle lidé mu nic neudělají, ale byla to prostě síla zvyku. Těch pár týdnů, co je tady rozhodně nemohly scela smazat zážitky z jeho předešlého života. Červené světýlkko zablikalo a zhaslo.
"Kruci!" zanadával si majitel kamery, " Marie, došly mi baterky! Přineseš mi nějaké?"
Štěně se při zvuku zvýšeného hlasu znovu přikrčilo a zakňučelo. Mohutný muž, který v ruce svíral kameru se k němu otočil a přiblížil se : "Notak, maličký, neboj se!" vztáhl ruku a pohladil drobné stvoření po hlavě. Pejsek zavřel oči. Znovu se mu vybavily události, které prožil. Nepamatoval si je přesně, ale věděl, že se mu nelíbily. Víc než nelíbily.
*
Boudou, stlučenou narychlo ze shnilích prken, profukoval ostrý vítr. Občas přinesl i nějaké vločky, ale těch moc nebylo. Na chladné zemi se choulil chomáček chlupů. Malý, drobný pejsek byl u svých nových majitelů teprve den. Nechápal, proč ho vzaly od matky, když ještě potřeboval její mléko. Měl hlad a byla mu zima. Vedlě něj ležela miska, ve které se cosi zelenalo. Ať to bylo cokoli, jíst se to nedalo. I kdyby to ale bylo jinak, nedostalo by se k oné misce. Na krku mu totiž vězel těžký řetěz, který táhl jeho malou hlavičku k zemi. Malý pejsek sebral síly a zavyl. Táhlý zvuk mu ale vydržel jenom krátce. Znovu se nadechl a znovu zavyl. Dveře vedlejšího domu se otevřely. Vykoukl z něj jakýsi muž.
" Buď zticha!" zařval. Štěně nastražilo ouška. Konečně někdo jde! Byl zvyklý na lidi. Znovu zavyl, aby si ho všimli. Muž s klením natáhl těžký kabát a zamířil ven. Sáhl do boudy a za řetěz vytáhl kňučícího pejska.
" Ty nebudeš poslouchat?!?" napřáhl se a uštědřil psovi jednu ránu. Pejsek zakňučel. Nechápal, co udělal špatně, ale pochopil, že se páníček zlobí. Muž ho hodil zpátky do boudy a odkráčel. Zanedlouho potom štěně vyčerpáním usnulo. Když se ráno probudil, cítil se šťastný. Do té doby, než mu došlo, že není u mamky se svými brášky a sestrami. Byl chladný slunečný den. Bouda byla do půlky zasněžená a vchodem napadl sníh i dovnitř. Pomalu se postavil na nohy. Hlavu měl u země, protože ji nedokázal zvednout pod tíhou řetězu. Vedle boudy se ozvaly kroky. Těžká lopata dopadla před vchod a začala odhrnovat sníh. Pak dovnitř sáhla čísi ruka. Byl to páníček.
" Tak pojď," řekl sladkým hláskem," děti už čekají!" Děti. Děti mělo štěně rádo, s dětmi si vždycky dobře pohrálo, ale v hlase toho člověka zaslechl něco, co se mu nelíbilo. Něco, co ho děsilo. Psi dokáží vycítit zlobu, dokáží rozeznat zlého člověka od hodného. Dokáží vycítit toho, kdo týrá jejich druhy. I tohle štěně to vycítilo, jen nevědělo, co to je a co si o tom má myslet. Muž ho odnesl do vyhřáté stodoly. Tam, u narychlo stlučeného stolku, sedělo asi šest dětí. V klidu popíjeli cosi ve svých skleničkách, ale když vešel otec dvou z nich a v ruce držel štěně, všichni vyskočili a začali se smát. Byl to zlostný smích. Pár z nich si do rukou vzali jakési nástroje, někteří je už drželi. Rozložitý chlap hodil štěňátko směrem k nim. Náraz byl silný a tak štěně zakňučelo.
" Dobře se bavte," řekl hromotluk s ošklivým úsměvem.
" Neboj tati!" ozvalo se nejmladší dítě. Každé oko mu koukalo jinam a pár zbylých zubů se začernalo v zlomyslném úšklebku. Psík zvedl hlavu a rozhlédl se kolem sebe. Skupinka okolo něj začala tvořit uzavřený kruh, pár dětí si pohazovalo v ruce podivnými nástroji. Kruh se zmenšoval a zmenšoval, až se nejmladší klučina dostal tak blízko, aby mohl štěně chytit za krk.
*
Poklidné ráno, 24.12., Štědrý den. Stromy se poklidně pohupovaly v mírném větříku. Zasněžené kopce se hemžily sáňkujícími dětmi. Poklidný průběh zimních radovánek náhle přerušil zoufalý nářek. Bolestné vytí psa.
" Co to bylo?" zeptala se jakási holčička.
" Já nevím," odpověděl jí kdosi. Život se nachvilku zastavil. Pak začaly některé děti znovu sjíždět kopce a brzy se k nim přidali i ostatní. Dalšího vytí si už nikdo nevšímal. Tedy skoro nikdo. Čtrnáctiletá dívka sjela z kopce, na kterém stála a popošla o kus dál, aby ji nerušil výskot dětí. Tenhle zvuk, tenhle zoufalý nářek, tuhle prosbu o pomoc, o slitování, dobře znala. Slýchala ho v televizi, četla o něm v knížkách. Tohle byl nářek týraného zvířete. Odkud to může být? pomyslela si. V jejím nitru se ozval ochranářský pud. Toužila tomu pejskovi pomoct. Jen kdyby věděla, odkud to kruci jde! Bez dlouhého rozmýšlení se rozeběhla domů. Potřebovala mapu. Potřebovala zjistit co je za těmi lesy. Potřebovala zjistit, kdo všechno by se mohl nacházet za lesy, za kterými v životě nebyla. Tušila ale, že se tohle zanedlouho změní. Neboj maličký, pomůžu ti. Nějak ti pomůžu. . . . . .
*
Trvalo měsíce než se jí podařilo sehnat podrobnou mapu okolí, která byla vydaná později než před druhou světovou válkou. Během těch měsíců ztratilo naše štěně veškerou srst, teda lépe řečeno, veškerá jeho srst byla vytrhána nebo oholena nebo upálena. Hrozná muka zažívalo právě ten den, kdy ho poprvé uslyšela jeho budoucí zachránkyně. Jedno z "hrajících si" dětí mu "omylem" zlomilo nožičku. Neléčená kost srostla ve špatném úhlu, což mělo za následky kulhání. Teď však už štěně povyrostlo a jeho mozeček už začal vnímat sílu svého tělíčka. A tak se stalo, že jednoho dne si nenechal jen tak ubližovat. Když se k němu jedno z dětí obrátilo zády, zakouslo se mu do zadku svými ostrými zoubky. Byla to jen krátká převaha, ale v tu chvíli stála za to. To co následovalo pak se však ani nedalo popsat. Pejsek byl skoro ubit k smrti a týden pak nedostávalo jíst. Což ovšem byla částečná výhra, neboť to, co dostávalo by jeho stav určitě nezlepšilo.
Podzim končil a nastávala další zima. Obrovská stodola jindy zaplněná dětmi teď byla prázdná. Škvírami foukal dovnitř studený vítr a pohyboval zrnkami prachu, které se uvolnily z hliněné podlahy. Na stolku pod jediným oknem místnosti ležely předměty, matně se rýsující pod zašpiněným prostěradlem. Blížila se půlnoc. Dveře se pootevřely a vpusily dovnitř trochu listí. Vzápětí je vítr opět přibouchl. Ale i ta kratičká doba stačila na to, aby dovnitř vklouzl vychrtlý pejsek. Jeho boudu před chvílí vzal vítr a jediné místo v závětří byla ona stodola. I když tohle místo neměl rád, věděl, že mu neublíží. Špatné nebylo to místo, ale ti, co na něm občasně přebývali. Dneska tam ale nikdo nebyl. Dneska se hrál fotbal a tak všichni obyvatelé tohoto opuštěného místa byli ve vesnické hospodě, kde spolu se svými kamarády rozprávěli u pivka. To, že se vrátěj vožralí a že jeho jako nejbližšího živého tvora, který se nemůže bránit, zmlátěj pro potěšení z vyhraného zápasu, štěně nemohlo tušit. Tušilo však, že protentokrát je v bezpečí.
" Mami, musím tam jít!" namítala čtrnáctiletá dívka, " Ty to nechápeš, já vím, že tam týraj to štěně."
" Chápu to až moc dobře. Právě proto, že tam týraj zvíře tě tam nepustím. Kdoví, co by ti udělali, kdyby zjistili, že jim hodláš sebrat jejich hračku."
" Ty myslíš, že mě to nenapadlo?? Nejsem přece blbá, já se nenechám chytit, aby mi mohli ublížit. Já jen musím zjistit, kde to zvíře držej, abych ho pak mohle rychle dostat ven."
" Co kdybys to přenechala policii?? Oni už ho najdou."
" Myslíš, že se budou věnovat tomu zvířeti nebo klukovi, co se včera ztratil?? Já myslim, že pro ně je důležitější člověk."
" Tak ať, najdou kluka a pak půjdou pro toho psa."
"Jenže já nemůžu čekat až najdou kluka. Do tý doby ten pejsek nemusí přežít!"
" Prostě tam nepůjdeš. Dneska ani žádnej jinej den. Ani nevíš, jestli tam je.."
Dívka už neposlouchala, otočila se na podpatku a vyšla naštveně z místnosti. Tak ať, půjdu tam i bez jejího dovolení. Stejně se to nemusí dozvědět...
*
"Je 21:15. Akce Bílá Ruka právě začíná." Mladá zachránkyně schovala svůj diktafon pod bundu a vydala se odhodlaným krokem podle mapy k místu, kde drželi malého pejska. Od její rozmluvy s matkou uběhl den. Musela nejdřív zajistit aby nikdo nebyl doma, než se vydala na záchranou misi. Za tu dobu už si upřesnila, co chce na místě dělat. Chtěla psa zachránit, nechtěla jen zjistit, kde ho drží. Uvažovala dál o svém cíli a ai si nevšimla obrysu budovy rýsujícího se před ní. Až za hodnou chvíli jí došlo, že by se měla začít plížit. Chladný vítr jí profukoval její kombinézu, ale ona si chladu nevšímala. Ze stodoly před ní se totiž právě ozval bolestný štěkot a pak vzteklé zavrčení. Následoval výkřik nějaké osoby a potom se ozýval už jen ten bolestý nářek. Dívka zaťala zuby. Musí se ovládnout. Kdyby do té stodoly vtrhla teď, ničemu by nepomohla. Ať už tomu psovi ubližovala jakákoliv lidská zrůda, určitě by neváhlala ublížit i jí. Musí počkat. Nečekala dlouho. Za chvilku se otevřely dveře a vyšel z nich rozložitý muž, v ruce držel okovanou hůl. Dívka ještě chvíli počkala, jestli nevyjde ještě někdo a pak se vydala ke dveřím zavřeným na závoru.
Dveře stodoly se opět otevřely. Štěně se instinktivně přikrčilo. Myslelo si, že se jeho páníček vrátil, aby mu ještě víc ublížil. Osoba, kterou spatřil mu však byla neznámá. Ať je to kdokoli, určitě s ním nemá dobré úmysly, pomyslelo si štěně i když mu vnitřní instinkt napovídal slabým hláskem něco jiného. Nevěřit nikomu, napomenul ho jiný pud. Pud který si vypěstoval u těchle lidí. Dívka se zastavila a zavřela za sebou. Chvíli přivykala tmě a pak se opatrně rozhlédla. Když spatřila psa krčícího se v koutě, její pohled trochu zjihl. Když se však přiblížila, vystřídal pocit lítosti pocit neuvěřitelného vzteku. Štěně to vycítilo a ještě víc nacouvalo do rohu.
" Neboj se, já ti neublížím," zašeptal na něj milý hlas, " já jsem tvůj zachránce." Dívka přistrčila k pejskovi ruku tak aby si ji mohl očichat. Pak ho jemně a hlavně opatrně obemkla jednou rukou a přitáhla si ho k sobě. Štěně se začalo vzpouzet, a proto ho chytla pevněji a rychle ho nesla ke dveřím stodoly. Nepozorovaně s ním vyběhla ven a potom utíkala celou cestu až domů.
Den nato zastavilo u polorozpadlého stavení policejní auto.
" Co je??" ze dveří vyšel muž a nevrle se podíval na uniformované muže.
" Dobrý den pane Vašíček. Přišli jsme v jedné záležitosti týkající se týrání zvířat. Chtěli jsme se s vámi domluvit a klidném převozu do věznice. Jste zatčen pro důvodné podezření z . . . . . . . "
*
" Tady máš ty baterky," z domu vyběhla čtrnáctiletá dívka a podávala svému otci dvě tužkové baterie.
" Ahoj maličký, jakpak se vede?" Marie natáhla ruku ke štěněti. To se konečně přestalo tolik bát a natáhlo hlavu k jemným rukám, které ho zachránily od tolika utrpení.
" Vidíš jak to jde........měli bychom ti konečně dát nějaké pořádné jméno.........co třeba Felicidad."
(Pozn. autora: Felicidad znamená španělsky štěstí.)
Ahoj máš to tu super bojuju proti testům na zvířatech a mám pro tebe nabídku na mým blogu je odkaz na stránku kde si můžeš objednat tričko které přesně říká co podporuješ podiv se tam a sama uvidíš a mám tam i jiný věci třeba videa o testech na zvířatech které je mimochodem vážně nechutný hledej v rubrice k zamyšlení......