close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Případ pro večerku 5.

8. července 2007 v 11:14 | Maggisss |  > Případ pro večerku
5.kapitola..
"Dneska večeříš doma?"

"Snad sis nemyslel, že unikneš své manželské povinnosti........"

Červenobílá policejní páska ohraničovala celý pozemek Lucy Moncriefové. Auta s blikajícími majáčky ucpala celou ulici a mladí dopravní policisté řídili provoz po okoliních silničkách. Patrik Graham stál u vchodu do domu a udílel rozkazy lidem z technického. Otisky prstů se měly sebrat z celého rozlsáhlého domu. Mladým vyšetřovatelům to moc velkou radost neudělalo, ale tak nějak s tim počítali. Smířili se s osudem. V ložnici po nalezené oběti zbyla jen bílá čára, ohraničující polohu. Tělo bylo odvezeno a chvilku po něm odspěchal i soudní lékař. Příčina smrti byla jasná: porušení životně důležitých orgánů a následné vykrvácení. Čas smrti se nedal tak přesně určit, ale doktor odhadoval, že by mohla být mrtvá čtyři týdny. Více až po pitvě.
Patrik před vchodem do domu chvilku osaměl, a tak měl možnost přemýšlet. Čtyři týdny, doba přesně odpovídající začátku tohohle masakru. Zdálo se, že odpočátku měl vrah jasno. Jako útočiště si zvolil dům Lucy Moncriefové. Ale proč? Znal ji z dřívějška, nebo si ji vybral náhodně, jako všechny své oběti. I přes naprostou nesmyslnost vrahova výběru Patrik cítil, že v tom jakýsi systém je. Stačí nalézt systém a naleznou i vraha. Ta jednoduchost ho na tomhle případu štvala nejvíc. Přijít na systém! Zpoza rohu domu se vynořil Charles White. Sundaval si gumové rukavice a když spatřil Patrika, okamžitě si to k němu namířil.
"Vzadu taky nic," Charles White se vrátil z prohlídky zadního dvorku. "Nic co by nepatřilo oběti. Zdá se, že za sebou úspěšně zametl všechny stopy."
"Ostatně jako vždy," povzdechl si Patrik. "Počkáme si na výsledky z laboratoře. Nevěřím, že by se tady za celý měsíc ničeho nedotkl bez rukavic. Nějaké otisky tu musel nechat." Byla to úpěnlivá prosba. Tolik mrtvých a žádná stopa. Charles se na něj povzbudivě usmál. I on už toho měl plné zuby. Do služby nastoupil teprve nedávno a tohle byl jeho první případ. Hned ze začátku to nejhorší. Tomu se říká smůla.
Na zahradní cestičce se ozvaly kroky. Oba se naráz otočili a spatřili za sebou Lady Thomasovou. Na sobě měla dlouhé černé šaty a přes obličej černý závoj. Držela smutek za svou sousedku.
"Pane Grahame," stočila svůj zak na Patrika. Potom se zarazila a mírně se usmála na Charlese. Ten pochopil a odešel do slušné vzdálenosti.
"Pane Grahame," ztišila hlas, jakoby se bála, že mladý policista poslouchá. "Slyšela jsem, co ten vrah zanechává na místech činu.....totiž , je pravda, že tam nechává oči?!"
"Bohužel ano, ale oběti nikdy nechybí..." snažil se Patrik zachránit situaci, ukázalo se ale, že ji spíše zhoršil.
"Až na Lucy....bože," vyhrkly jí slzy,"Pane komisaři....je možné....neříká se mi to snadno....totiž, je možné, že by u jedné z těch mrtvol mohlo být Lucyino oko??" Hned jak to dořekla, propukla v pláč. Patrik nevěděl, jak jí odpovědět. Nechtěl ji znovu rozrušit. Samozřejmě, že se to teď zjišťvalo. Odborníci porovnávali DNA Lucy Moncriefové s DNA nalezených očí. Výsledky by měly být koncem tohoto dne. Nenašel však žádnou schůdnou cestu, a tak to řekl jak nejmírněji mohl.
"Lady Thomasová, vyloučit se to pochopitelně nedá. Naši odborníci to ted zjišťují, ale ujišťuji Vás, že Vám dáme vědět, kdyby....." dál mluvit nemusel. Vlastně ani nechtěl. Nechal zbytek věty viset ve vzduchu.
Lady Thomasová sklopila zrak. Ramena se í otřásala tichými vzlyky. Otočla se a vracela se ke svému domu. V půli cesty se zarazila a ohlédla.
"Říkejte mi Marylin, prosím..." Patrik se za ní díval, jak odchází. Charles se k němu připojil a pochvalně hvízdl: "Černá jí sluší..." Graham po něm střelil pohledem, což jeho kolegu trochu zchladilo. Pak se ale usmál a poplácal ho po zádech. Nedivil se mu, i on by potřeboval trochu rozptýlení. Umínil si, že dnes půjde spát domů. Ujistil se, že už jeho přítomnost není nutná a vydal se ke svému autu. Cestou přemýšlel o tom, co ho v posledních dvou dnech trápilo nejvíc. O nápisu na stěně v bytě poslední oběti. Teoreticky byla poslední obětí Lucy, ale potíž byla v tom, že byla poslední nalezenou. Věta Příště to budeš ty teda neztrácela na hrozbě. Příště skutečně můžu být zavražděn já. To pomyšlení ale honem rychle zahnal. Nemělo smysl užírat se tím. Alespoň poznám vraha, pomyslel si se zvláštním zvrhlým smyslem pro humor. Došel ke svému autu. Chvilku u něj jen tak stál a pozoroval policisty, hemžící se jako včelí roj. Všichni pilně pracovali. Měl svou práci rád. Nehodlal s ní skončit, jenom proto, že si to nějaký masový vrah usmyslil.
"Dostanu tě," zašeptal si sám pro sebe, odemkl si a nasoukal se do svého vozu.
*
"Dneska večeříš doma?" rýpla si do něj jeho manželka Karen, když ho spatřila ve dveřích.
Usmál se na ni a políbil ji na přivítanou. "Potřebuju rozptýlení." provokativně se na ni usmál. Nemyslel to až zas tak vážně. Chtěl být prostě v její přítomnosti. Z jejího pohledu vytušil, že jí to došlo. Odpověděla mu žertem: "Tak to máš smůlu. Manželskou postel jsem včera vyhodila, myslela jsem, že už ji nebudu potřebovat." Byl jí vděčný za její zvláštní způsob humoru. Bez něj by v životě neměl moc potěšení. Společně šli do kuchyně, kde na ně čekal bohatě prostřený stůl. Nechtěl ji překvapit a tak předem zavolal, že přijede a tady byla jeho odměna. Uvařila všechno, co měl rád. Když rozptýlení, tak pořádné. Po dvou chodech, polévce s játrovými knedlíčky a kuřetem zapečeným na smetaně, už měl dost. Dlouho pořádně nejedl a tak se jeho žaludek stáhl. Ať se snažil sebevíc, dezert do sebe už nevpravil. Ztěžka odstrčil talíř.
"Už nemůžu.." funěl. Karen se usmála a zpoza stolu na něj hodila šibalský úsměv.
"Tak to máš ale opravdu smůlu," sáhla za sebe a vytáhla obrovskou láhev šampaňského. "Tohle hold budu muset zřejmě vypít sama:"
Patrik zaúpěl při představě, že by do sebe měl jěště něco dostat, ať tekutinu, nebo další jídlo. Usmála se na něj.
"Necháme si to na někdy jindy," přislíbila, vstala a začala sklízet ze stolu. Patrik se zvedl a šel jí pomoct.
"Jak postupujete s případem?" klasická otázka. Ptala se takhle pokaždé, když přišel po několika nocích poprvé domů. Tentokrát ho ale ta otázka vrtáila zpět do kruté realty a tvrdě ho zasáhla. Nijak. A ještě horší byla představa, že je to možná poslední večer s Karen. Rychle zatlačil vpomínku na výhružnou větu na stěně pokoje posledního zavražděného a odpověděl.
"Docela jsme pokročili. Už jsme odhalení jeho/její identity na stopě."
"Vážně? Ale v televizí říkají, že jste zatím vůbec nepokročili," podivila se.
"To víš, taktika našeho ředitelství. Kdyby vrah věděl, že mu jsme na stopě, tak by určitě vzal roha. Snažíme se aby si o nás myslel, že jsem ucha, co nemaj páru o ničem, co dělá." Doufal, že ji přesvědčil a uklidnil. Jeho dlouhá nepřítomnost naznačovala komplikace, které jeho velmi vnímavá manželka vždy vycítila. V těchto obdobích se o něj nejvíc bála a každé povzbuzení bylo vhod. Domyli nádobí a vydali se nahoru do ložnice. Velká postel byla čistě povlečená a okolo na poličkás stály zapálené svíčky. Patrik se trochu zarazil. To Karen rozesmálo.
"Snad sis nemyslel, že unikneš své manželské povinnosti. Musím využít toho, když jedou za čas přijdeš domů." Věděl co má na mysli. Jeho manželka si velice přála dítě. Nijak ji od toho neodrazoval....je to přece jenom žena. Oba usnuli až pozdě v noci. Patrik měl však velice neklidnou noc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.