Náhle upřela ten děsivý pohled na mě, stiskla mi ruku tak silně, až jsem vyjekla a ozvala se děsivým hlasem.
"Co to ksakru je??" podivil se nad tím, co jsme spatřili.
Domů jsem dorazila asi hodinu před příhodem mamky. Nevěděla jsem, co bych tam měla dělat a stejně mě to, jako obvykle táhlo do nemocnice. Na příjmu bylo rušno, ale když jsem šla chodbou ke Klářinu pokoji, ruch utichal až bylo nakonec úplné ticho. To ticho mě děsilo. Tak moc jsem si přála slyšet její hlas. Ale z pokoje se nic neozývalo. Bylo tam úplné ticho, až na neustále pípající přístroje. Alespoň, že pípají, kdyby ne, bylo by to horší, pomyslela jsem si. Sedla jsem si na postel vedle své kamarádky a začala jsem jí potichu povídat o škole, o kamarádech, o všem co mě napadlo. Nechtěla jsem, aby byla sama a v tom tichu....
"Už jsi tu zase??" od dveří se ozval doktor. Nebyla to výčitka, spíš konstatovaní. Pohlédla jsem na něj. Usmíval se, nepokoušel se dostat mě od ní.
"Zlepšilo se to nějak??" zeptala jsem se, i když jsem předem znala odpověď. Doktorovi na chvilku zamrzl úsměv, pak mírně zavrtěl hlavou. Chtělo se mi brečet, ale nešlo to, nešlo vlastně dělat vůbec nic. Doktor si přitáhl židli a přisedl si ke mně.
"Děláme, co můžeme."
"Já vím...."
"Ví maminka, že jsi tady?? Nebude o tebe mít strach??"
"Proč??" podivila jsem se, nebyla jsem tady přece déle než pár minut. Doktor hlavou pokynul k nástěnným hodinám. Panebože! Jsem tu už tři hodiny! Doktor viděl můj výraz a pousmál se: "Zavolám jí," zvedl se a odešel z pokoje.
"Co mi to děláš?" zeptala jsem se Kláry.
Víčka se jí nepatrně pohnula, jako by se jí zdál nějaký sen. Na rtech se jí objevil náznak úsměvu.
"Aspoň že si to bezvědomí hezky užíváš."
Její výraz se však náhle změnil. Vystřídalo ho zděšení. Přístroje začaly divoce pípat a čára ukazující srdeční rytmus se začala děsivě narovnávat. Do pokoje okamžitě vtrhly sestry a v závěsu za nimi i doktor. Klára náhle otevřela dokořán oči. Ale ty oči nic neviděly. Zračila se v nich jenom hrůza. Náhle upřela ten děsivý pohled na mě, stiskla mi ruku tak silně, až jsem vyjekla a ozvala se děsivým hlasem.
"Pod kamenem!"
"Co znamená to pod kamenem!?" vyhrkla jsem. Zdravotníci okolo mě pobíhali a snažili se uvést vše do pořádku. Zdálo se mi, že se Klára na chvilku usmála. Byl to zvláštní smích, ale za chvilku zmizel, takže jsem si nebyla jistá jestli jsem ho skutečně viděla. Ruku, kterou mě držela, pootočila, takže tu moji bolestivě zkroutila. Ale o tohle jí nešlo. Zvedla druhou ruku a odhrnula si košili. Nic jsem tam neviděla, dokud se jedna ze seter nezeptala: "Co je tohle?" Klára měla těsně pod ohbím loktu tři malé pupínky. Přístroje přestaly poplašně pípat a srdeční rytmus se vrátil do normálu. Klářin stisk povolil, zavřela oči a upadla opět do bezvědomí. Jako by se nic nestalo.
Vytřeštěně jsem zírala na ty pupínky. Doktor přistoupil blíž a začal je podrobně zkoumat.
"To jste si jich předtím nevšimli?" vyjekla jsem nevěřícně. Doktor se na mě podíval prázdným pohledem.
"Předtím tam nebyly."
"Už jsi tu zase??" od dveří se ozval doktor. Nebyla to výčitka, spíš konstatovaní. Pohlédla jsem na něj. Usmíval se, nepokoušel se dostat mě od ní.
"Zlepšilo se to nějak??" zeptala jsem se, i když jsem předem znala odpověď. Doktorovi na chvilku zamrzl úsměv, pak mírně zavrtěl hlavou. Chtělo se mi brečet, ale nešlo to, nešlo vlastně dělat vůbec nic. Doktor si přitáhl židli a přisedl si ke mně.
"Děláme, co můžeme."
"Já vím...."
"Ví maminka, že jsi tady?? Nebude o tebe mít strach??"
"Proč??" podivila jsem se, nebyla jsem tady přece déle než pár minut. Doktor hlavou pokynul k nástěnným hodinám. Panebože! Jsem tu už tři hodiny! Doktor viděl můj výraz a pousmál se: "Zavolám jí," zvedl se a odešel z pokoje.
"Co mi to děláš?" zeptala jsem se Kláry.
Víčka se jí nepatrně pohnula, jako by se jí zdál nějaký sen. Na rtech se jí objevil náznak úsměvu.
"Aspoň že si to bezvědomí hezky užíváš."
Její výraz se však náhle změnil. Vystřídalo ho zděšení. Přístroje začaly divoce pípat a čára ukazující srdeční rytmus se začala děsivě narovnávat. Do pokoje okamžitě vtrhly sestry a v závěsu za nimi i doktor. Klára náhle otevřela dokořán oči. Ale ty oči nic neviděly. Zračila se v nich jenom hrůza. Náhle upřela ten děsivý pohled na mě, stiskla mi ruku tak silně, až jsem vyjekla a ozvala se děsivým hlasem.
"Pod kamenem!"
"Co znamená to pod kamenem!?" vyhrkla jsem. Zdravotníci okolo mě pobíhali a snažili se uvést vše do pořádku. Zdálo se mi, že se Klára na chvilku usmála. Byl to zvláštní smích, ale za chvilku zmizel, takže jsem si nebyla jistá jestli jsem ho skutečně viděla. Ruku, kterou mě držela, pootočila, takže tu moji bolestivě zkroutila. Ale o tohle jí nešlo. Zvedla druhou ruku a odhrnula si košili. Nic jsem tam neviděla, dokud se jedna ze seter nezeptala: "Co je tohle?" Klára měla těsně pod ohbím loktu tři malé pupínky. Přístroje přestaly poplašně pípat a srdeční rytmus se vrátil do normálu. Klářin stisk povolil, zavřela oči a upadla opět do bezvědomí. Jako by se nic nestalo.
Vytřeštěně jsem zírala na ty pupínky. Doktor přistoupil blíž a začal je podrobně zkoumat.
"To jste si jich předtím nevšimli?" vyjekla jsem nevěřícně. Doktor se na mě podíval prázdným pohledem.
"Předtím tam nebyly."
* * *
"Co tím chcete říct?? Jakto, že tam nebyly? Co to znamená?" Doktor mě odvedl do své kanceláře, kde si vytáhl spoustu odborné literatury a začla jí listovat.
"To znamená, že to je další příznak, který by nám mohl pomoci v určení, o jakou chorobu se jedná." Chvilku si četl v nějaké knize a pak se zarazil: "Máte ponětí, o jakém kameni to mluvila?" nevědomky přešel do neutrálního odborného tónu spojeného s vykáním.
"Možná..." zašeptala jsem.
"Prosím?" rychle ke mně vzhlédl.
"Možná vím, o jakém kameni to mluvila, ale nejsem si jistá. Možná to ani není kámen.....nikde jsme o něm nic nezjistily....."
"Musíte mi ho hned ukázat."
"To znamená, že to je další příznak, který by nám mohl pomoci v určení, o jakou chorobu se jedná." Chvilku si četl v nějaké knize a pak se zarazil: "Máte ponětí, o jakém kameni to mluvila?" nevědomky přešel do neutrálního odborného tónu spojeného s vykáním.
"Možná..." zašeptala jsem.
"Prosím?" rychle ke mně vzhlédl.
"Možná vím, o jakém kameni to mluvila, ale nejsem si jistá. Možná to ani není kámen.....nikde jsme o něm nic nezjistily....."
"Musíte mi ho hned ukázat."
* * *
Před východem z nemocnice jsme potkali zbytek naší party. Jako obvykkle se tu holky cestou domů stavily. Ani se mě neptaly, proč jsem nebyla ve škole. Moc dobře to věděly. Zeptaly se pouze, jak se daří Kláře. Odpověděla jsem jim pouze pokrčením ramen, bližšího vysvětlení se ujal doktor, který stál za mnou. Po dovolení se holky vydaly navštívit naši kamarádku a já jsem s doktorem nastoupila do jeho auta. Jeli jsme společně ke Klářinu domu. Doktor zastavil před brankou, vedoucí na zahradu. Ze vstupních dveří se okamžitě vyřítila Klářina mamka, očekávajíc to nejhorší.
"Stalo se jí něco??"
"Nemusíte se ničeho bát, paní Sládková. Přijel jsem si pouze něco ověřit."
Očividně se jí ulevilo: "Dáte si něco k pití?" Doktor s díky přijal kávu, ale já si nedala nic. Stejně bych nebyla schopná to do sebe dostat.
Doktor se choval zdvořile, ale byl na něm znát neklid. Bylo jasné, že chce co nejdřív vidět ten kámen.
Nevím, jak se mu podařilo vymluvit, ale za pár chvil jsme už stáli před zídkou.
"Je to tenhle..." nebyla to otázka. Doktor se sehnul a vzal za kámen. Nebylo těžké ho vyjmout. Už na první pohled bylo jasné, že s ním někdo hýbal a že ničím pevně nedrží se zídkou.
"Posledně tam byly nějaký pavouci," hlesla jsem nejistě.
"Pavouci?? Jak by se tam dostali?" To mě nenapadlo. Pokud se tam dostaly až po zásahu Kláry, byla by odpověď jasná, ale pokud tam byly, už když kámen uvolnila, bylo to divné. Doktor nečekal, že mu odpovím, proto se rozhodl sám jednat. Z náprsní kapsičky modré košile, kterou nosil pod nemocničním pláštěm, jenž nechal ve své práci, vytáhl malou baterku, jakou s sebou nosí všichni doktoři aby mohli zkontrolovat reakci zorniček svých pacientů. Baterka poskytovala jen trochu světla, ale stačilo to.
"Co to ksakru je?" zareagoval doktor na to, co jsme spatřili.
"Stalo se jí něco??"
"Nemusíte se ničeho bát, paní Sládková. Přijel jsem si pouze něco ověřit."
Očividně se jí ulevilo: "Dáte si něco k pití?" Doktor s díky přijal kávu, ale já si nedala nic. Stejně bych nebyla schopná to do sebe dostat.
Doktor se choval zdvořile, ale byl na něm znát neklid. Bylo jasné, že chce co nejdřív vidět ten kámen.
Nevím, jak se mu podařilo vymluvit, ale za pár chvil jsme už stáli před zídkou.
"Je to tenhle..." nebyla to otázka. Doktor se sehnul a vzal za kámen. Nebylo těžké ho vyjmout. Už na první pohled bylo jasné, že s ním někdo hýbal a že ničím pevně nedrží se zídkou.
"Posledně tam byly nějaký pavouci," hlesla jsem nejistě.
"Pavouci?? Jak by se tam dostali?" To mě nenapadlo. Pokud se tam dostaly až po zásahu Kláry, byla by odpověď jasná, ale pokud tam byly, už když kámen uvolnila, bylo to divné. Doktor nečekal, že mu odpovím, proto se rozhodl sám jednat. Z náprsní kapsičky modré košile, kterou nosil pod nemocničním pláštěm, jenž nechal ve své práci, vytáhl malou baterku, jakou s sebou nosí všichni doktoři aby mohli zkontrolovat reakci zorniček svých pacientů. Baterka poskytovala jen trochu světla, ale stačilo to.
"Co to ksakru je?" zareagoval doktor na to, co jsme spatřili.
* * *
Z otvoru po kameni na nás zíraly dvě zelené oči, které se ve světle baterky leskly. Tohle stvoření nebylo v žádném případě pavouk, i když to s ním mělo společný počet nohou. Tvoreček rozhodně nepatřil ani do řádu hmyzu. Zelenomodré chlupaté tělíčko bylo protáhlé, zakončené třemi ostny. Až nápadně to připomínalo tři pupínky, které se objevily na Klářině paži. Zatímco si je tvoreček prohlížel, začaly se za ním objevovat další stvoření. Všechna vypadala stejně nepřirozeně. Chvíli jsme na ně jen tak zírali, než byl někdo z nás schopen se pohnout. Byl to doktor, který se rozhodl jednat. Vytáhl mobil a rozhodl se zavolat svému příteli ze školy, který se zajímal o entomologii, i když pochyboval, že mu bude schopen pomoct. Rozhodně to nevypadalo na hmyz. Jakmile se na obrazovce mobilu objevilo "vytáčím" tvoreček natočil hlavu. Když se přítel na druhém konci linky ozval, podivná stvoření natočila hlavy a přivřely oči. Když začal doktor vyprávět, začali se třást. Trochu jsem se od díry odtáhla a poklepala na rameno doktorovi, který kousek poodešel, aby nebyl při hovoru rušen. Ohlédl se po mně a gestem ruky naznačil, že se teď potřebuje soustředit. Nedala jsem se odradit a vytrvale na sebe upozorňovala, dokud nebyl přinucen zakrýt mikrofon mobilu rukou a poněkud nepříjemně se zeptat, co potřebuji. Němě jsem ukázala do otvoru po kameni. Tvorečkové z něj začali vylézat a blížili se k nám. Ostny na zadečku jim zčervenaly a jakoby otekly. O krok jsme ustoupili, doktor si přiložil telefon k uchu a prostě oznámil : "Zavolám později."
Jakmile hovor utnul, tvorové se zastavili, z ostnů jim pomalu vyprchala červená barva a do očí se jim vrátil onen nechápavý a zvědavý výraz, který jsme u nich prve spatřili.
"Co se to děje?? Vypadá to, že jsou nějakým způsobem citlivý na vlny, které vysílá mobil…….myslím, že to budu muset nějak prozkoumat. Rozhodně nebude na škodu, když jednoho z těch tvorů vezmu do laboratoře."
"To chcete jednoho z nich vzít? Do čeho ho dáte?" namítla jsem, když jsem se vzpamatovala z šoku, jenž mi způsobila tak nečekaná změna nálady podivných stvoření.
"To nevim....moment, možná že něco najdu v autě, počkej tady..." Než jsem stačila něco namítnou, rázoval si to dlouhým krokem pryč ze zahrady. Osaměla jsem s tim, co možná způsobilo Klářinu nemoc. Jak se mám asi zachovat?? Přemýšlela jsem o tom dni, kdy se Klára nakazila. Nejspíš objevila tahle stvoření a chtěla o nich někomu říct. Přestala jim věnovat pozornost a když telefonovala rozzuřilo je to a napadli ji. Dává to smysl. Ale proč je to tak zlobí?? A co jsou vlastně zač?? V úvahách mě přerušil doktorův příchod. V ruce nesl umělohmotnou krabičku.
"Od svačiny..." upřesnil a pozvedl nádobu.
"Jak to tam chcete odstat?"
"Zkusím jestli je tak zvědavý a vleze tam sám." Sundal víko a položil krabičku před jednoho z těch tvorů. Zvíře si nádobu chvilku zvědavě prohlížel a pak udělal krok směrem k ní.
Jakmile hovor utnul, tvorové se zastavili, z ostnů jim pomalu vyprchala červená barva a do očí se jim vrátil onen nechápavý a zvědavý výraz, který jsme u nich prve spatřili.
"Co se to děje?? Vypadá to, že jsou nějakým způsobem citlivý na vlny, které vysílá mobil…….myslím, že to budu muset nějak prozkoumat. Rozhodně nebude na škodu, když jednoho z těch tvorů vezmu do laboratoře."
"To chcete jednoho z nich vzít? Do čeho ho dáte?" namítla jsem, když jsem se vzpamatovala z šoku, jenž mi způsobila tak nečekaná změna nálady podivných stvoření.
"To nevim....moment, možná že něco najdu v autě, počkej tady..." Než jsem stačila něco namítnou, rázoval si to dlouhým krokem pryč ze zahrady. Osaměla jsem s tim, co možná způsobilo Klářinu nemoc. Jak se mám asi zachovat?? Přemýšlela jsem o tom dni, kdy se Klára nakazila. Nejspíš objevila tahle stvoření a chtěla o nich někomu říct. Přestala jim věnovat pozornost a když telefonovala rozzuřilo je to a napadli ji. Dává to smysl. Ale proč je to tak zlobí?? A co jsou vlastně zač?? V úvahách mě přerušil doktorův příchod. V ruce nesl umělohmotnou krabičku.
"Od svačiny..." upřesnil a pozvedl nádobu.
"Jak to tam chcete odstat?"
"Zkusím jestli je tak zvědavý a vleze tam sám." Sundal víko a položil krabičku před jednoho z těch tvorů. Zvíře si nádobu chvilku zvědavě prohlížel a pak udělal krok směrem k ní.
* * *