Jak se cvičí takový duch??
-
Chvilku něco hledal, a pak se přímo před nimi objevil skrytý vchod.
-
Chvilku něco hledal, a pak se přímo před nimi objevil skrytý vchod.
Jak se cvičí takový duch?? Tuhle otázku si Ivana pokládala celou cestu k místu cvičiště. Co se vlastně potřebuje naučit?? Co je v tomhle světě tak jiné??
Stručná odpověď. Všechno. Jiné zákony-fyzikální i společenské, jiné tresty, jiná společnost obecně. Prostě všechno bylo naruby. To Ivanu nejvíce děsilo. Celý život se něco učila, snažila se to dodržovat a teď najednou se měla převychovávat. Asi to bude hodně složité.
První, co jí Michal musel naučit, byly ty zákony. Musela vědět, co je drzé, co je slušností a co je naprosto nepřípustné, za což ji mohou i zavřít. Byla z toho trochu navětvi. Takových nových řádů a pravidel!! První, co už věděla, bylo, že je velice neslušné ptát se někoho, jak zemřel. Docela to chápala, proto pro ni nebylo tak těžké to přijmout. Horší bylo zdravení. Zdá se to jako hloupost, ale bylo to docela těžký. V normálním, živým světě, se lidé zdraví podle věku. Mladší pozdraví staršího. Ale ve světě duchů tomu bylo jinak. Mladší duch, tj. ten co zemřel později, pozdraví staršího. Ale jak poznat, kdo je starší?? Když zemře 12-ti leté děvče a až dlouho po něm 60-ti letá paní, je starší děvče.....zvláštní. Při určování hodně pomáhá oblečení, jaké má duch na sobě. Stáří ducha se ale dá také určovat i jinak. Pohledem. Pohled ducha vždy prozradí jeho stáří. Mladý duch je celý vyjukaný, vystrašený z náhlé změny prostředí. Starší duchové už jsou smířené se svým novým "životem". Pokud ale duchové zemřou velice brzo po sobě, tahle nepříjemnost se zdravením odpadá. Prostě pozdraví jeden a pak druhý.
Ivaně začala z toho všeho motat hlava. Už jí to nelezlo do hlavy, připadal si toho už plná. Michal to na ní očividně poznal a řekl, že to pro dnešek stačí. Přes všechnu změť nově získaných informací se Ivaně na povrch drala jedna otázka, na kterou si nedokázala odpovědět. Musela se Michala zeptat: "Michale?"
"Co je?"
"Můžu se tě na něco zeptat?" zdála se mu velmi nejistá, a tak ho zajímalo, co ji mohlo tak znejistět.
"Samozřejmě, jen se ptej..."
"Víš, když......když mě střelili......cítila jsem, jak mě někdo strhl k zemi......táhlo mě dolů moje tělo, ale potom jsem se od něj bez problémů odpojila, jak to?? Proč jsem s ním padala k zemi?"
"Čekal jsem, kdy se na to zeptáš...." odpověděl, "Víš, byla jsi už mrtvá. Zemřela jsi, ale nějaká část tvého těla ještě stále odmítala zemřít, pravděpodobně to bylo srdce, které stále bilo, i když už by nemělo. Když jsi dopadla, přestalo bít. Proto tělo pustilo tvoji duši."
"To teda znamená, že lidé, kteří jsou dlouho v bezvědomí, udržovaní při životě pouze pomocí přístrojů....že jejich tělo uvěznilo duši??"
"Ano.....Vnímají svět už jako duchové, ale nemohou odejít, musí čekat, až jejich tělo zemře. Neumím si představit, jaké to je, když je duch uvězněn třeba dvanáct let, než se jeho příbuzní konečně rozhodnout odpojit tělo od přístrojů. Od toho tu máme zvláštní oddělení. Chodí za takovými případy vězňů a dělají jim společnost, učí je pravidla, aby pak mohli do světa duchů vkročit poučení. Nevím, co jiného jim ještě říkají, jak jim krátí čas, když už umějí všechno..."
Ivana si vzpomněla na svoji babičku, kterou nějaký čas drželi na přístrojích, protože se s ní nemohli rozloučit, když věděli, že už se neprobudí. Byl s nimi u její postele v místnosti i nějaký duch??
Aniž si to uvědomovala, kráčeli teď spolu kamsi do neznáma. Byla zvědavá, jestli duchové spí. I přesto, že ji Michal zahltil novými informacemi, nepřestala myslet na svoji mámu. Právě teď jí to připadalo jako vhodná chvíle znovu o ní začít mluvit. Třeba už teď Michal ochotný jí to všechno vysvětlit.
"Ee.....Michale??"
"Hm?"
"Ehm....mohl....mohl bys mi teď konečně vysvětlit, jak je to s mojí mámou?" Michal si povzdechl. Tušil, že to zase přijde a také věděl, že už jí musí říct pravdu. Doufal, že to nebude on, kdo jí to bude muset říct, ale jak je vidět, bylo to právě na něm.
"Není to tvoje máma," začal Michal nejistě, nevěděl jak jinak začít.
"Už je to tu zase! Vždyť ty nevíš jak moje mamka vypadá, " zaváhala, " nebo jo?" dodala nejistě.
"No dobře, asi ti to už budu muset vysvětlit. Vaši rodinu jsem dostal, jak to jen říct, na starost. Nejdřív jsem musel poznat, alespoň povrchně, všechny členy. Až potom mi řekli, koho z nich mám na starost v posmrtném životě," omluvně se na ni podíval.
"Moment, moje babička umřela...přede mnou..."
"Ale tvoji babičku dostal na starost někdo jiný. Jak jsem ti říkal, měla zvláštního člověka, který byl u její postele v nemocnici. Já vás dostal na starost teprve nedávno. Jak je u nás zvykem, těsně před smrtí jednoho člena. Takže jsem byl nucen poznat vás všechny. Tvého otce, tvoji matku.......její sestru.."
"Moje mamka nemá sestru. O té bych přeci něco věděla......"
"Setra tvé matky - dvojče - a tvoje matka se před lety hrozně pohádaly. Nevím proč, na to se budeš muset zeptat někoho jiného. Rozešly se ve zlém dávno před tvým narozením. Nedivím se, že o ní nic nevíš. Matka o ní asi nechtěla mluvit........no takže tvoje matka je živá a zdravá....umřela její sestra. Vím, že tohle by ses měla dozvědět od někoho jiného...." Ivana už ho neposlouchala. Má tetu! I když to asi není zas tak závažná zpráva, teta jí nikdy nechyběla, nevadilo jí, že její matka byla jedináček. Tedy, že se vydávala za jedináčka. Teď ale, když už věděla, že mohla na prázdniny jezdit k tetě a ne na nenáviděné tábory....že mohla s někým trávit svůj volný čas místo toho aby se jen tak bezcílně potloukala po ulicích a nechala se zastřelit......
Michal šel vedle ní už tiše. Nesnažil se jí nic říct, věděl, že stejně nemá co.
Ivaně začala z toho všeho motat hlava. Už jí to nelezlo do hlavy, připadal si toho už plná. Michal to na ní očividně poznal a řekl, že to pro dnešek stačí. Přes všechnu změť nově získaných informací se Ivaně na povrch drala jedna otázka, na kterou si nedokázala odpovědět. Musela se Michala zeptat: "Michale?"
"Co je?"
"Můžu se tě na něco zeptat?" zdála se mu velmi nejistá, a tak ho zajímalo, co ji mohlo tak znejistět.
"Samozřejmě, jen se ptej..."
"Víš, když......když mě střelili......cítila jsem, jak mě někdo strhl k zemi......táhlo mě dolů moje tělo, ale potom jsem se od něj bez problémů odpojila, jak to?? Proč jsem s ním padala k zemi?"
"Čekal jsem, kdy se na to zeptáš...." odpověděl, "Víš, byla jsi už mrtvá. Zemřela jsi, ale nějaká část tvého těla ještě stále odmítala zemřít, pravděpodobně to bylo srdce, které stále bilo, i když už by nemělo. Když jsi dopadla, přestalo bít. Proto tělo pustilo tvoji duši."
"To teda znamená, že lidé, kteří jsou dlouho v bezvědomí, udržovaní při životě pouze pomocí přístrojů....že jejich tělo uvěznilo duši??"
"Ano.....Vnímají svět už jako duchové, ale nemohou odejít, musí čekat, až jejich tělo zemře. Neumím si představit, jaké to je, když je duch uvězněn třeba dvanáct let, než se jeho příbuzní konečně rozhodnout odpojit tělo od přístrojů. Od toho tu máme zvláštní oddělení. Chodí za takovými případy vězňů a dělají jim společnost, učí je pravidla, aby pak mohli do světa duchů vkročit poučení. Nevím, co jiného jim ještě říkají, jak jim krátí čas, když už umějí všechno..."
Ivana si vzpomněla na svoji babičku, kterou nějaký čas drželi na přístrojích, protože se s ní nemohli rozloučit, když věděli, že už se neprobudí. Byl s nimi u její postele v místnosti i nějaký duch??
Aniž si to uvědomovala, kráčeli teď spolu kamsi do neznáma. Byla zvědavá, jestli duchové spí. I přesto, že ji Michal zahltil novými informacemi, nepřestala myslet na svoji mámu. Právě teď jí to připadalo jako vhodná chvíle znovu o ní začít mluvit. Třeba už teď Michal ochotný jí to všechno vysvětlit.
"Ee.....Michale??"
"Hm?"
"Ehm....mohl....mohl bys mi teď konečně vysvětlit, jak je to s mojí mámou?" Michal si povzdechl. Tušil, že to zase přijde a také věděl, že už jí musí říct pravdu. Doufal, že to nebude on, kdo jí to bude muset říct, ale jak je vidět, bylo to právě na něm.
"Není to tvoje máma," začal Michal nejistě, nevěděl jak jinak začít.
"Už je to tu zase! Vždyť ty nevíš jak moje mamka vypadá, " zaváhala, " nebo jo?" dodala nejistě.
"No dobře, asi ti to už budu muset vysvětlit. Vaši rodinu jsem dostal, jak to jen říct, na starost. Nejdřív jsem musel poznat, alespoň povrchně, všechny členy. Až potom mi řekli, koho z nich mám na starost v posmrtném životě," omluvně se na ni podíval.
"Moment, moje babička umřela...přede mnou..."
"Ale tvoji babičku dostal na starost někdo jiný. Jak jsem ti říkal, měla zvláštního člověka, který byl u její postele v nemocnici. Já vás dostal na starost teprve nedávno. Jak je u nás zvykem, těsně před smrtí jednoho člena. Takže jsem byl nucen poznat vás všechny. Tvého otce, tvoji matku.......její sestru.."
"Moje mamka nemá sestru. O té bych přeci něco věděla......"
"Setra tvé matky - dvojče - a tvoje matka se před lety hrozně pohádaly. Nevím proč, na to se budeš muset zeptat někoho jiného. Rozešly se ve zlém dávno před tvým narozením. Nedivím se, že o ní nic nevíš. Matka o ní asi nechtěla mluvit........no takže tvoje matka je živá a zdravá....umřela její sestra. Vím, že tohle by ses měla dozvědět od někoho jiného...." Ivana už ho neposlouchala. Má tetu! I když to asi není zas tak závažná zpráva, teta jí nikdy nechyběla, nevadilo jí, že její matka byla jedináček. Tedy, že se vydávala za jedináčka. Teď ale, když už věděla, že mohla na prázdniny jezdit k tetě a ne na nenáviděné tábory....že mohla s někým trávit svůj volný čas místo toho aby se jen tak bezcílně potloukala po ulicích a nechala se zastřelit......
Michal šel vedle ní už tiše. Nesnažil se jí nic říct, věděl, že stejně nemá co.
* * *
"Miláčku, prober se..." paní Groková ležela na gauči, přes sebe měla přehozenou deku. Nad ní se skláněl její manžel. Ale v místnosti nebyl jediný. U krbu stáli dva uniformovaní policisté. Jakmile si všimli, že přišla k sobě, přistoupili k pohovce.
"Jestli pro vás můžeme ještě něco udělat.....mohli bychom zavolat lékaře, šok se možná ještě nedostavil v plném rozsahu a možná bude nejlepší když budete pod kontrolou..."
"Nepotřebuji lékaře....jsem v pořádku..." namítala žena chabě. Všichni věděli, že není v pořádku. Nemohla být. Právě se dozvěděla, že její jediná dcera, její jediné dítě je po smrti.
"Jestli pro vás můžeme ještě něco udělat.....mohli bychom zavolat lékaře, šok se možná ještě nedostavil v plném rozsahu a možná bude nejlepší když budete pod kontrolou..."
"Nepotřebuji lékaře....jsem v pořádku..." namítala žena chabě. Všichni věděli, že není v pořádku. Nemohla být. Právě se dozvěděla, že její jediná dcera, její jediné dítě je po smrti.
* * *
Jak se ukázalo, duchové nespali........teda spali, ale v jiných intervalech než normální, živí lidé. Michal ji po první lekci zacvičování do nového života odvedl do jejího domova. Ivana až doteď neuvažovala o tom, jestli duchové někde bydlí, jestli mají své byty. Očividně měli, ale jinde....položené. Michal ji přivedl před bytový dům. Chvilku něco hledal, a pak se přímo před nimi objevil skrytý vchod.