Zámek zaskřípal a do místnosti vpadl úzký proužek světla, pomalu se rozšiřoval a plížil k jeho nohám.
6. Kapitola
Kesieur se probral v tmavé místnosti podzemního vězení. Aspoň si myslel, že to je vězení, malým zamřížovaným okénkem totiž pronikalo dovnitř trochu světla. Když ale vyhlédl ven, spatřil kamennou chodbu, která měla na protější stěně po pár metrech zastíněnou lampu, která vrhala jen málo světla. I v tomto chabém osvětlení bylo vidět, že chodba se na obou stranách stáčí kamsi dozadu. Kesieur usoudil, že tam musí být další cely. Chvíli mu trvalo, než si vzpomněl aspoň na část toho, co se minulou noc stalo. Ani nechtěl pomyslet na to, že to třeba vůbec nebylo minulou noc, mohlo to klidně být mnohem dříve. Tady na tom místě se těžko poznalo, jestli je den nebo noc. Vzhůru byl každopádně už několik hodin a za tu dobu si stihl skoro všechno vybavit. Skoro všechno. To bylo to, co ho zlobilo nejvíc. Poslední věc, kterou si totiž pamatoval, bylo jak utíká z jeskyně před zjištěním, že on je hlavní postavou oné pověsti. V uplynulém čase o tom hodně přemýšlel, ale nemohl přijít na to, jak je možné, že pokud měl ve svých předcích někoho urozeného, skončil jako syn nepříliš bohatého sedláka. Ten Lagloon se prostě musel zmýlit, nic jiného ho nenapadlo, prostě to musí být omyl. V hloubi duše tomu už však nevěřil. Nevěřil, že by se tvor tak mocný jako byl Lagloon mohl zmýlit. Určitě by se nezmýlil v něčem, co naplánoval už tak dávno a na čem spočívá celá jeho nynější existence. Opustil tyto představy a znovu se šel podívat k okýnku. Na chodbě pořád nikdo nebyl, ani se neozývaly žádné zvuky, jak by čekal ve vězení. I když jsem tu třeba jediný pomyslel si. Poodešel od okýnka a začal přecházet po cele. Nakonec ale přestal a uvelebil se v jednom rohu, oči stále upřené na dveře, jakoby doufal, že mu někdo přijde pomoct. Ale kdo by mohl přijít? Inalion? Lagloon? Nikoho jiného na tomhle konci světa neznal. A pochyboval, že by ho šli hledat, třeba si myslí, že potřebuje čas na přemýšlení a nechávají mu ho. Ale on teď potřeboval jejich pomoc. Přesto moc nedoufal, že by znali místo jeho nynějšího pobytu, když ho nezná ani on sám.
Z myšlenek ho vytrhl náhlý zvuk. Jakoby otevírání dveří. Pak zaslechl něčí vzdálené těžké kroky, které se pořád přibližovaly. Instinktivně se přitiskl k chladným zdem, které mu najednou poskytovaly nepochopitelné bezpečí. Kroky se zastavily před jeho dveřmi a ozvalo se cinkání mnoha klíčů. Někdo hledal ten správný. A nalezl ho. Zámek zaskřípal a do místnosti vpadl úzký proužek světla, pomalu se rozšiřoval a plížil k jeho nohám. Když dospěl až k jeho špičkám, zarazil se a pak náhle zmizel pohlcen stínem mohutné postavy. Kesieur přitahován zvláštní silou musel tomu dotyčnému pohlédnout do očí. Setkal se ale jen s chabou odezvou svých svalů, které byly strachem paralyzovány.
"Vstaň!" přikázal hluboký hlas vetřelce. Skrytá hrozba toho, co by se mohlo stát, kdyby neuposlechl tento příkaz, vrátila jeho svalům potřebnou energii. Postavil se na nohy a váhavým krokem zamířil k příchozímu. Ten ho uchopil z límec a prudce ho postrčil do chodby.
Z myšlenek ho vytrhl náhlý zvuk. Jakoby otevírání dveří. Pak zaslechl něčí vzdálené těžké kroky, které se pořád přibližovaly. Instinktivně se přitiskl k chladným zdem, které mu najednou poskytovaly nepochopitelné bezpečí. Kroky se zastavily před jeho dveřmi a ozvalo se cinkání mnoha klíčů. Někdo hledal ten správný. A nalezl ho. Zámek zaskřípal a do místnosti vpadl úzký proužek světla, pomalu se rozšiřoval a plížil k jeho nohám. Když dospěl až k jeho špičkám, zarazil se a pak náhle zmizel pohlcen stínem mohutné postavy. Kesieur přitahován zvláštní silou musel tomu dotyčnému pohlédnout do očí. Setkal se ale jen s chabou odezvou svých svalů, které byly strachem paralyzovány.
"Vstaň!" přikázal hluboký hlas vetřelce. Skrytá hrozba toho, co by se mohlo stát, kdyby neuposlechl tento příkaz, vrátila jeho svalům potřebnou energii. Postavil se na nohy a váhavým krokem zamířil k příchozímu. Ten ho uchopil z límec a prudce ho postrčil do chodby.
* * *
Inalion zpočátku skoro běžela, jenže Lagloon šel pomalu a cestu znal on, takže na něj musela čekat. Nesnažila se ho nutit k vyšší rychlosti, věděla, že by to nemělo smysl. Odjakživa byl pánem on a podle toho se také řídil. Teď šli oba stejnou rychlostí, i když Inalion se zdálo, že Lagloon jde schválně takhle pomalu. Měla pocit, že se snaží získat pro víly trochu času, aby si svého zajatce jaksepatří užily. Ne že by Lagloon způsobil, že ho unesly, ale tahle nepříjemnost se pro něj očividně stala vítanou příležitostí jak prověřit schopnosti vyvoleného. Od jeskyně ještě nepromluvili. Ticho se rozhodla přerušit Inalion vhodným dotazem: "Kam to vlastně jdeme? Kde sídlí víly?"
"Víly sídlí v podzemním království na okraji Palouku."
"Palouku?" nechápala, "Tady v lese je přeci spousta palouků."
"Ale jen jeden se jmenuje Palouk a jen jeden z nich je nejstarší. Víly tam sídlí odjakživa, od počátku lesa a vzniku jejich rasy. A přesně na tom palouku je Kesieur viděl tancovat minulou noc. Jen doufám, že jsem za ty roku nezapomněl, kde Palouk leží."
Inalion se najednou chtěla smát. Nebyl by to ale veselý smích. Na povrch se jí dral hysterický smích, zlomyslná připomínka toho, co se v ní teď dělo. Zoufale chtěla pospíchat, ale ten, kdo tady velel a znal cestu, chtěl jít pomalým krokem. A nejhorší na tom bylo, že si ani nebyl jistý, jestli cestu zná. Nutkání smát se ale potlačila a dál se už nezabývala zoufalými myšlenkami, co se ve vílím paláci asi děje. Hodnou chvíli pak zase nepromluvili.
"Víly sídlí v podzemním království na okraji Palouku."
"Palouku?" nechápala, "Tady v lese je přeci spousta palouků."
"Ale jen jeden se jmenuje Palouk a jen jeden z nich je nejstarší. Víly tam sídlí odjakživa, od počátku lesa a vzniku jejich rasy. A přesně na tom palouku je Kesieur viděl tancovat minulou noc. Jen doufám, že jsem za ty roku nezapomněl, kde Palouk leží."
Inalion se najednou chtěla smát. Nebyl by to ale veselý smích. Na povrch se jí dral hysterický smích, zlomyslná připomínka toho, co se v ní teď dělo. Zoufale chtěla pospíchat, ale ten, kdo tady velel a znal cestu, chtěl jít pomalým krokem. A nejhorší na tom bylo, že si ani nebyl jistý, jestli cestu zná. Nutkání smát se ale potlačila a dál se už nezabývala zoufalými myšlenkami, co se ve vílím paláci asi děje. Hodnou chvíli pak zase nepromluvili.
* * *
Kesieurovi připadalo, že jdou snad věčnost. Pořád zatáčeli do různých odvětví chodeb. Zpočátku se snažil cestu si zapamatovat, ale nakonec zjistil, že je to nemožné, a tak se rozhodl přemýšlet o něčem jiném. O tom, co ho čeká až dojdou. Konečně v jeho okolí nastala změna. Chodby už nebyly tak temné, lampy byly stále řidčeji a když se podíval okolo sebe, neviděl už malá okénka cel, ale dveře, skrývající podivná tajemství. Ještě chvíli šli a pak se zastavili před obrovskými dveřmi, zdobenými vyřezávanými ornamenty. Kesieur neměl čas lépe si je prohlédnout, neboť jakmile se před ně postavili, dveře se začaly pomalu a bez jediného zavrznutí otvírat. Za nimi se rozprostíral dlouhý sál. Připomínal spíše širokou chodbu než cokoli jiného. Ale s chodbami, ze kterých před chvílí vyšli, neměla tahle nic společného. Vysoký strop podpíraly krásné sloupy stroze zdobené, přesto však nepostrádaly krásu. Stropem s mnoha kulatými okénky vnikalo dovnitř skoro nadpřirozené světlo. Kesieur nejprve musel přivřít oči aby si po vězeňském šeru zvykl na náhlý jas. Když se konečně rozkoukal spatřil kamennou podlahu, ozdobenou stejnými neznámými znaky jako dveře. Putoval pohledem po podlaze až na konec místnosti, kde se v záři slunečního svitu rýsoval obrovský zdobený trůn. Jeho strážce ho popostrčil ku předu a vedl ho přímo před trůn. Dosud stáli moc daleko, aby poznal jestli na něm někdo sedí, ale jak se přibližovali, začal pomalu rozeznávat obrysy štíhlé postavy. Přišli na pár metrů od královského sedadla. Kesieurův pobočník udělal rychlé gesto, srovnatelné s pozdravem. Potom se podíval na svého svěřence, a když zjistil, že pořád stojí na místě, zatlačil mu rukou na rameno a donutil ho kleknout. Kesieur sklopil hlavu k podlaze na znamení pokory a pak se zpříma zahleděl vládkyni do očí. Byla neuvěřitelně krásná. Nedokázal pochopit, že by bylo možné stvořit tak krásnou bytost. Stříbrné vlasy jí volně splývaly po zádech dolů a Kesieurovi připadalo, že volně přecházejí v šaty. Tahle domněnka však byla opět v rozporu s normálním myšlením, takže ji Kesieur rychle zavrhl. Její oči měly zvláštní modrou barvu, která byla u lidí v jeho kraji dost neobvyklá. Musel si ale připomenout, že v tuhle chvíli je od svého kraje tak vzdálen, nebyl si dokonce jistý, kde přesně země, kterou mu jeho dědeček kdysi dávno popisoval jako Lagloonovo sídlo, leží. Z úvah ho vytrhl královnin jasný hlas, odrážející se od stěn sálu.
"Vítám tě v mém paláci, cizinče!" Vítá?? Pomyslel si Kesieur, proč mě tedy nejdřív zavřela do vězení? Otázku však nahlas neřekl a dál sledoval vládkyni upřeným pohledem. Strážci za ním se však jeho mlčení nelíbilo a jemně ho dloubl do zad. Kesieur chvíli hledal vhodnou odpověď, ale než ji nalezl, královna pokračovala: "Tvůj příchod mě velice překvapil, nečekala jsem návštěvu v tuto dobu." Kesieur nechápavě trošku pootočil hlavu a lehce se zamračil. Jakou dobu myslela? Nebyla to ona, kdo si ho zavolal? On ji rozhodně navštěvovat nechtěl. Strážce za ním ho znovu pobídl k odpovědi. Tentokrát ale věděl, co říct.
"Paní, když dovolíte, já jsem si tuto návštěvu neplánoval. Byl jsem sem odveden a myslel jsem si, že je zde má přítomnost vyžádána." Ani nevěděl, kde se v něm najednou vzal tento urozený jazyk. Nikdy nemluvil s nikým, ke komu by se musel chovat tak slušně. Většinou mluvil tak, jak mu pusa narostla, a když byl ve společnosti někoho, komu se to nelíbilo, obdržel káravý pohled, nebo, když byl menší, výchovný pohlavek. Ovšem nepochyboval, že v tuto chvíli by jen tak lehce nevyklouzl. Sice nevěděl, co by mu stráž udělala, kdyby mluvil neslušně s královnou, ale rozhodně to nehodlal zjistit.
"Pověz mi člověče, proč bych si žádala tvou přítomnost?? Proč bych chtěla abys cestoval ze své země až sem, když ani neznám tvé jméno?" Kesieur to čím dál tím víc nechápal.
"Vítám tě v mém paláci, cizinče!" Vítá?? Pomyslel si Kesieur, proč mě tedy nejdřív zavřela do vězení? Otázku však nahlas neřekl a dál sledoval vládkyni upřeným pohledem. Strážci za ním se však jeho mlčení nelíbilo a jemně ho dloubl do zad. Kesieur chvíli hledal vhodnou odpověď, ale než ji nalezl, královna pokračovala: "Tvůj příchod mě velice překvapil, nečekala jsem návštěvu v tuto dobu." Kesieur nechápavě trošku pootočil hlavu a lehce se zamračil. Jakou dobu myslela? Nebyla to ona, kdo si ho zavolal? On ji rozhodně navštěvovat nechtěl. Strážce za ním ho znovu pobídl k odpovědi. Tentokrát ale věděl, co říct.
"Paní, když dovolíte, já jsem si tuto návštěvu neplánoval. Byl jsem sem odveden a myslel jsem si, že je zde má přítomnost vyžádána." Ani nevěděl, kde se v něm najednou vzal tento urozený jazyk. Nikdy nemluvil s nikým, ke komu by se musel chovat tak slušně. Většinou mluvil tak, jak mu pusa narostla, a když byl ve společnosti někoho, komu se to nelíbilo, obdržel káravý pohled, nebo, když byl menší, výchovný pohlavek. Ovšem nepochyboval, že v tuto chvíli by jen tak lehce nevyklouzl. Sice nevěděl, co by mu stráž udělala, kdyby mluvil neslušně s královnou, ale rozhodně to nehodlal zjistit.
"Pověz mi člověče, proč bych si žádala tvou přítomnost?? Proč bych chtěla abys cestoval ze své země až sem, když ani neznám tvé jméno?" Kesieur to čím dál tím víc nechápal.